Black forest - 4/4

22. listopadu 2013 v 17:44 | McDasha |  Black Forest
Ááááálelůjááá :3 Jelikož moje nej kámoška Petushka je nedočkavá, mám tu poslední díl! :) A je napsán pro ní! No a pro všechny:3 Čekám komentáře! :DDD
''Proboha. Já chci domů'' plakala jsem. Victor mě políbil na čelo.
''Vrátíme se, slibuji''. Nevěřila jsem mu. I on tomu nevěřil. Bylo skoro ráno, ale ještě byla taková tma, že jsem sotva vyděli kam jdeme. Plakala jsem, hrozně jsem chtěla vrátit včerejší den.
''Bude sranda, pojď!'' řekla mi tehdy Anna po telefonu.
''A- nebojíte se? Slyšeli jste o prokletí?'' zeptala jsem se jí.
''Ježiš. To jsou jen báchorky. Přijde i Victor'' zašklebila se.

Vzpomínat na mrtvé přátelé bylo strašné utrpení. Victor pochopil, nad čím přemýšlím, a začal mě utěšovat. Kroky. Najendou jsem uslyšela kroky. Podívala jsem se na Victora. I on to slyšel.
''Halo?'' ozval se milý hlas vepředu.
Zalapaly jsme po dechu.
''Tady! Pomoc zde!'' křičely jsme a běžely k pánovi. Pochopily jsme, že to musí být mylivec. Victor mě opět objal.
''Vidíš?''. Polůbil mě opět na čele. Začervenala jsem se. Ale, když jsme uviděly toho myslivce zblízka, okameněly jsme hrůzou. Celý obličej měl spálený, žádná kůže, jen pohled na maso. Neměl uši, a vlasy, a mířil na nás zbraní. Poté vystřelil - přímo Victorovi do břicha. Victor se skácel na zem, umíral. Stála jsem a prosila o milost, ale ten myslivec namířil zbraň i na mě. Nemohla jsem nic udělat.
''Běž, prosím.Běž'' řekl Victor naposledy, a ticho vydechl. Poslechla jsem ho, zamířila jsem pryč, běžela jsem jak jenom mohla, za mnou jsem slyšela výstřely, ale neběžel za mnou. Běžela jsem dlouho, nevěděla kam, nevěděla proč. Ztratila jsem všechny, přátelé, malou Lucy, těhotnou Annu, dokonce Victora. Zůstala jsem sama v tom strašném lese. Už jsem skoro neslyšela výstřely, které byly asi dva kilometry za mnou, slyšela jsem smích, chrochtání, kroky... Plakala jsem, a běžela. Nebyla jsem unavená ani kapku, naopak. Najednou jsem se zastavila. Podívala jsem se okolo sebe. Měla jsem pocit že vidím stíny.
''Neutečeš!'' šeptaly.
Plakala jsem: ''Prosím, ne. Za co?''
''Narušily jste náš klid! Všichni, kdo narušil náš klid za to platí.'' následoval hysterický smích.
''Omlouvám se! Prosím! Nechte mě!'' plakala jsem. Smích, nic jiného. Hysterický, uši-rvoucí smích. Najednou sem si všimla jak u jednoho stromu stojí židlička, a na větvi nad ní je uvázaný provaz. Pochopila jsem, co mám dělat. Vstala jsem na židly a uvázala si provaz okolo krku. Pořád ještě tam byl ten hysterický smích. Zas jsem plakala. Nemám jinou možnost. Seskočila jsem ze židle. Lapala jsem po dechu, viděla jsem rozmazaně jak stíny míří ke mě. Pomalu jsem vydechla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 23. listopadu 2013 v 11:12 | Reagovat

Bože, mě z toho leze mráz po zádech a chce se mi taky brečet. Bylo to doopravdy strašidelné.. :( ale krásné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama